"A wild game for tough people" aneb opravdu to byla divočina pro pořádný tvrďáky a tvrďačky!

Je tomu už více než rok, kdy jsem se o Bucovina Ultra Rocks dozvěděl. Bylo to někdy v červnu, když jsem předčasně ukončil svůj pokus o přeběh Stezky Českem. Začal jsem už i řešit registraci, ale nakonec jsem dal přednost dovolené a do Rumunska se vydala jen "máma" (Marťa) moje běžecká parťačka. Stovku tam s přehledem vyhrála a pak vyprávěla, jaká to byla nádhera!

Půl roku zpět!

Přesně před půl rokem mi přišel mail od Paula, pořadatele závodu, že mi posílají registraci. Ať jen vyplním příslušné údaje o mé osobě. Jakože cože? Hned píšu "mámě" a ta mi sdělila, že se tam o mmě zmínila a když jsem nemohl loni, tak si to dám s ní letos! Oba jsme se tedy registrovali na trasu BEAST alias 180km/9600m+ v pohoří Moldo-Transylvánských Karpat. 

Balení a cesta

Blížil se den O, tedy odjezdu. Start byl plánován na pátek 29.7. v 8h ráno. Náš pobyt v dějišti a zázemí závodu Câmpulung Moldovenesc byl až od čtvrtka a tak nezbývalo než na cestu vyrazit na noc ze středy na čtvrtek po všech pracovních povinnostech. Naši posádku tvořila "máma", náš dobrý kamarád Matěj a já. Na místě už byli Roman s Maruškou, kteří zde končili svoji několika denní tour po Rumunsku a Roman společně se mnou a "mámou" v pátek startoval na trase Beast. Cesta přes noc utekla poměrně rychle až na hodinovou frontu na Maďarsko/Rumunských hranicích, ale co bychom také chtěli... Rumuni no. Na místo jsme dojeli něco po poledni a rovnou jsme zavítali na ubytování. Paní domácí sice neuměla moc anglicky (po telefonu na mě zkoušela italštinu a rumunštinu), ale i tak slovo dalo slovu a naše ubytování proběhlo v pořádku. Dokonce i přesto, že to chvíli vypadalo, že nakonec odjedeme bez placení, jelikož s ní nespolupracoval platební terminál. 

Den před dnem D

Po odpolední registraci na náměstí, shledání s Romanem a Maruškou a společném jídle v přilehlé restauraci jsme rovnou počkali do 18h, kdy mělo proběhnout představení elitních běžců. Do té doby se Paul, ještě několikrát ujistil, že jsme mu nikam neutekli a že s 18h počítáme. Bylo to příjemné, ačkoli jsme nikomu nic nerozuměli. Velmi zábavný moderátor si nás (pár statečných, pravděpodobně eliťáku) postupně volal před kameru a zpovídal nás ohledně našich předzávodních pocitů. Kromě mě s "mámou" a jednoho norského páru byli pochopitelně všichni místní a tak jsme ani za mák netušili, co se jim honí hlavami a jak moc silné předzávodní řeči mají. Nevadí! Po skončení jsme se rozloučili s Romanem a Maruškou a vydali se na ubytování chystat na následující den naše drop bagy a výbavu na to naše pobíhání. Kolem půl 11 už ležíme a chystáme se nabrat co nejvíce sil na naše několika hodinové dobrodružství!

Den D!

Budíček na 6h jsem nakonec nepotřeboval, vzbudil jsem se chvílí před ním. Ranní hygiena, snídaně, doplnění tekutin do vesty a vlastně všechno ostatní už bylo nachystáno. Bereme věci a drop bagy a po 7h vyrážíme na start. Pěšky je to cca. půl hoďka, aspoň se protáhneme a nebudeme před startem úplně ztuhlí. Počasí zatím přeje, nebe bez mráčků a na pařák to nevypadá. Chvíli po půl 8 jsme na náměstí, zde se už tvoří skupinka pár bláznů a my mezi nimi pochopitelně nesmíme chybět. Blíží se 8h a tak se loučím s přáteli (deru se dopředu jako vždy) a čekáme na odpočítávání. Ani se nenadějeme a jdeme na to!

Zatím první!

Hned ze startu se ujímám čela. Jasně nic to neznamená, ale kdo mě zná tak ví! Hned po pár uličkách nás čeká strmé stoupání ven z města na louku, kde o pár desítek hodin později budeme finišovat, ale o tom až opravdu později, hodně později. Na 1.km nás čeká 110 výškových, není kam spěchat, tak fotím tu bandu za mnou a čekám na "mámu" s Romanem. 

Společně nakonec sbíháme pod první stoupání, kde nás dobíhají 2 místní a ujímají se čela. Já hned za nimi! "Mámu" s Romanem jsem zde tedy opustil a držím se borců. Po pár pastvinách a jednom zahučení do bláta hned asi na 10.km, super, nás čeká první větší stoupání na Rarau na 14.km (1.občerstvovačka). S borcama jdeme pospolu po sjezdovce, míjíme první stádo ovcí a s nimi i první smečku pasteveckých psů. Přežili jsme!

Na Rarau se poprvé vyškrábu přesně po 2 hodinách a 13,8km/1260m+ v nohách, slušný.

Rychlý doplnění všeho potřebného a pokračuju na 20km dlouhý okruh, který mě kdoví kdy zase přivede na Rarau, podruhé. V něm nás čekal první střet s pasteveckými psy, kdy místní pastevec měl 3. Jednoho držel, druhého držela malá holčička a třetí po nás bez váhání vyjel. No málem to bylo na výměnu spoďárů, ale naštěstí v poho. Po občerstvení pod kopcem nás už jen čekal výstup na druhé Rarau. Po přibližně 5 hodinách jsme tu znovu. Tentokrát mě vyhlíží Matěj s Maruškou, kteří se sem na nás vydali podívat. Zbytečně se nezdržuji a mažu dál. 

První kufr!

Po pár kilometrech seběhu z druhého Rarau se omylem odpojuji z trasy a ocitám se v korytu řeky, tady se rozhodně nedalo mluvit o běhu a docela mi to pije krev. Asi po kilometru se konečně napojím a potkávám borce co byl za mnou a tak pádíme dál spolu. 

Po chvíli se dostáváme na krásný single trail podél řeky, přelezeme zídku, kde nás fotí fotograf a vzhůru ke hvězdám. Doslova! Čeká nás dlouho očekávaný vertikální km. Přesně tak, rovný 4km a s nimi i přesně 1000m nahoru. To chcete, když se konečně dostáváte do tempa. Ty výhledy však rozhodně stály za to!

Střídám se tu s borcama na 3.-5. místě a každej chvilku, tahá pilku. Do 80.km se prozatím zabydluji na 3.-4. místě. Většinu času jsem totiž běžel s někým a na kontrolu jsme doběhli společné. K mému překvapení na 80.km potkávám první dva a vůbec netuším, co tam ještě dělají, když měli náskok dobrých 50 resp. 45 minut. Z drop bagu, který jsme zde měli k dispozici doplňuji palivo a po rychlém občerstvení vyrážím jako první zase na trasu. Co čert nechtěl, padla tma, čelovka už se nemohla dočkat, až mi bude svítí na cestu a já? Já se hned při první odbočce ztratil. Značení podle kterého jsme celou dobu běželi se ztratilo uprostřed ničeho. Mapy mi ukazují, že jsem měl jít jinudy (měli jsme k dispozici GPX ze starších ročníků, to se však úplně neshodovalo s tím letošním (to jsem zjistil až v průběhu závodu od místního spoluběžce)). Na chvíli se tedy zastavím a ačkoli nic nevidím, neboť padla hustá mlha, čekám za naprosté tmy, jen za svitu čelovky, uprostřed hustého lesa, jestli mě někdo nedožene. ''Jenže co když, šli ostatní tou druhou cestou, která mohla být kratší a tak mě předběhli a čekám zbytečně?,, Přesně tohle se mi honilo hlavou! Po chvíli je problém vyřešen, když mě dobíhá jeden, který byl celou dobu za mnou. Říkám mu, že se bojím tmy a medvědů a že se od něj celou noc ani nehnu. Uklidní mě, že medvědů se bojí všichni! Po pár kilometrech mi volá "máma". A jéjé, bude zle, jelikož "mámin" telefon je při každém závodě v leteckém režimu a běda jí na něj sáhnout. To se muselo něco stát. No jasně! Taky se ztratila! Tam kde já! Tak ji uklidním, navedu na správnou cestu, vyslechnu si řadu nadávek, že tam zůstala sama uprostřed noci a doufám, že zase najde trasu. Nejsme ani na 100.km a můžu mému nočnímu spoluběžci představit "mámu", doběhla nás!

Začíná práva divočina!

Už kolem 7h večer padly první kapky. Kéžby byly první a poslední. Postupně se šplháme na nejvyšší body trasy Cabana Retitis na 100.km (2021 m.n.m.), kde mě "máma" skoro nenechá nadechnout a "hned" v zápětí na Pietrosul Calimaniului na 108.km (2100 m.n.m.). Když píšu divočina, myslím tím opravdová. Pocitová teplota klesla hodně nízko. Mlha, že nebylo vidět na krok, sotva zahlédneme značení, abychom věděli kam běžet. Nohy mám zmrzlý na kost a o nízkých keřících, který nám je bičujou hlava nehlava už pár dobrých desítek kilometrů ani nemluvím. Vykoupení přichází až ve chvíli, kdy si "máma" v seběhu z nejvýše položeného bodu závodu zlomila hůlku. Tak teď teprve začala ta pravá divočina! Začíná se rozednívat a nám se konečně naskytne možnost trochu popoběhnout. Já teda spíš za "mámou" jen tak vlaju! Čeká nás ovšem parádní východ slunce a za chvíli občerstvovčka uprostřed lesa!

Blížíme se k Marušce

Na poslední kontrole "máma" odložila jednu zlomenou hůlku a já se ji staral o druhou. Následujících 35 km bylo téměř z kopce, teda spíš "téměř". Na jedné z občerstvovaček máma zvolila nepromokavý kalhoty a věřím, že dobře udělala. Mně se nechtěla sundávat vesta a tak jsem měl smůlu a došvihaný nohy zůstaly nadále nekrytý. Jo bolelo to! Hodně! Člověk by řek, že 13km lehce zvlněným tereném je otázka tak 2 hodin, max. 3. Hádáte správně u nás už třeba taky 4! Ačkoli jsme se nijak neflákali, čas ubíhal jako voda! Ale my se blížili na km číslo 145! Teda počkat, ještě jedna potyčka s pasteveckýma hafanama. Tady jsem radši počkal na mámu a div se jí nedržel za ruku. Vlastně to úplně nešlo, neboť v jedné jsem máchal hůlkama, do druhé sbíral kameny, kdyby to ty bestie myslely opravdu vážně a do toho vykřikoval nějaký zaklínadla, který jsem obkoukal v noci u jednoho rumuna, který mě před takovýma zachránil. Přežili jsme! Ale asi jsme místnímu pastevci trochu zmátli ovce, protože se k nám chtěly přidat, když jsme vybíhali z jejich teritoria. Sbíháme po sjezdovce na kontrolu Vatra Dornei na 145.km, kde na nás čeká Marušku. Vlastně na Romana, ale nás určitě viděla ráda taky! Díky

Že by pauza? Jídlo?

Čeká nás zatím nejdelší pauza! Od čtvrtečního večera mám v žaludku konečně něco teplýho. Nebo spíš normálního. Polívka, těstoviny, doplnit zásoby a po 40 minutách, které byly nezbytné, abychom se připravili na další úsek, vyrážíme vzhůru Giumalau. Teda počkat! Ještě jsem z ponožek vysypal asi půl tuny jehličí a kamínků, který jsem doposud nasbíral. Vůbec Nevím, jak mě napadlo si vzít kotníkovy ponožky a už vůbec nechápu, proč jsem si tady z drop bagu nevzal dlouhý a čistý, ale co. Natáhl jsem zpátky ty durch špinavý a mokrý a šlo se stíhat "mámu". Nevím proč mě před Giumalau jeden rumun dopředu varoval. Ale nikdo mě nevaroval před "mámou"! Ta městem nasadila tempo jak Paula Radcliffe v maratonském finiši a zmizela mi v dáli! Naštěstí přišlo další výživné stoupání, kde jsem si ji docvakl. Čekalo nás 18km s přibližně 1300m stoupáním na již zmíněné Giumalau. Naštěstí se nestoupalo v kuse, ale čekal nás úsek cestou, která byla prošpikována kalužemi na celou šířku, že jsme nevěděli kudy kam. A když nebyly kaluže, tak byly zase jen prudký kopce až se nám po dalších 4 nekonečných hodinách ukázal náš poslední vyznamnější vrchol! Varful Giumalau! A nebo my jemu?

Už jenom 20... 

Po dalším rychlém doplnění paliva se ke mě přidávají běžci z kratší 88km trasy. Čeká nás společný závěr a ještě dvě drobná stoupání. Po asi 7km seběhu se dostáváme na silnici, která vede serpentinami. No, není kratší cesta než to vzít napříč nimi, opět vzhůru! Paráda! Přibývají poslední výškové metry a přibližně na 170.km předposlední kontrola!  A s ní i další vydatné kapky deště! Těším se, že už je to za pár, ale to by mě dobrovolníci nesměli vyvézt z omylu, když mi oznámí, že je to odsud do cíle ještě 14km! 14km! 14km! Jakože cože? To určitě! Skoro se trefili, necelých 13!

Grande finale!

Už to neřeším chytám se jednoho "chrta" z kratší trasy a tentokrát vlaju za ním! Běžím co mi síly stačí. Rekord na desítku by to sice nebyl, ale držím se ho. Párkrát ještě proběhneme přes nějakou pastvinu a naposled zaháníme zase nějaký psy. Už jsem vůči nim imunní, ale radši se za kolegu kryju, ikdyž s ním to ani nehne. Ti psi, né já! Nakonec sbíhám už za zvuků dění z cíle! To jako fakt? Nevěřím svým uším! Já už slyším "festivalku"! V tom bude nějakej háček. "Máma" mě dopředu upozorňovala na nějakej závěrečnej prďák! Vidím stan s kontrolou, tak si říkám, co si na mě asi připraví. Poprosím kolu. Pošlu to tam a borec mi ukazuje prstem do nebes k tomu kopci předemnou, že prej už jenom tam. No jsem rád, že nezapomněl zmínit, že už je to jen 1,5km nahoru a pak 1,5km dolů. Ale taky dodal, že je tam skoro 400 výškovejch! Díky kámo! Nestihl jsem ani polknout, když se rozburácel déšť, div ten stan s kontrolou neprotrh! No dopr*ele! Tohle už fakt nééé! Asi po 115x vytahuju nepropro bundu a s hlavou vztyčenou se div neplazím vzhůru! K mé smůle byla cesta,  od všech z kratších tras, kteří tudy šli předemnou, úplně ušlapaná. Jeden krůček vzhůru, metr kloužu dolů. ''Tak takhle to nepůjde,, pomyslím si. Držím se všeho co trčelo ze země, modlím se, ať to už skončí, ale stejně to trvá věčnost. Nahoru se nakonec škrábu asi 45 minut! 45 minut! Peklo po 168x! Ale jsem tam! Nakonec slabých 1,3km a 400m vzhůru! Tak jo! Už jen dolů! Když v tom se mi rozletí kopýtka a ještě se v tom pěkně vyválím, však proč ne!

Resumé!!!

Po 37 hodinách 21 minutách a 35 sekundách protínám cíl, kde na mě čeká "máma"! Počkej co? Ona mě ještě někde předběhla? Tak to bych si za rámeček fakt nedal! Ikdyž jsem si moc přál protínat cíl společně s ní, tak k mému překvapení mi oznamuje, že jsem to fakt VYHRÁL a všichni za mnou (včetně ní) byli u poslední kontroly poslání naokolo tohodle šílenýho závěrečnyho prďáku rovnou do cíle! A "máma"? Ta to taky vyhrála! První žena a druhá celkově! Z 30 běžců (5 bab) nás nakonec dokončilo jen 6! 

#vašeghanskástřela

autor
portrait

Titus Ablorh

Učitel tance z Brno


Klub: ASICS Frontrunner CZE

Mé disciplíny
Ultramaraton Dálkový terénní běh (ultra trail) Funkční trénink Posilování Terénní běh