Úkol zněl jasně. Dát dohromady tým holek a společně si zaběhnout štafetu. Tak to celé začalo:) Jak se nám běželo si můžete přečíst v mém dalším článku. A nechybí ani video. Nikdy by mě nenapadlo, že budu psát blog o štafetě. Nikdy neříkej nikdy. A proto je ten běh tak krásný, přináší nové příležitosti a zážitky.

V kraji hlubokých lesů, rozsáhlých luk, přehrad a rybníků a běžeckých "terénních vlnek" se konal minulou sobotu 23. dubna 2022 štafetový běžecký závod "NoMen Run". Podnik určený jen pro holky. Trasa o celkové délce 88 km byla rozdělena do osmi různě členitých úseků různé náročnosti. Dokonce jedna paní si lupla celou trasu úplně sama. My jsme zůstaly v komfortní zóně a s maximální obsazeností týmu 4 běžkyň jsme se vydaly všechny na společnou premiérovou štafetu. Start: Nové Město na Moravě - Cíl: Velká Bíteš.

Pro všechny holky z týmu to byla premiéra, jak štafety, tak závodu NoMen Run. Neměly jsme zkušenosti s přejezdy autem na předávky, některé z nás nevěděly, zda po prvním úseku nezatuhnou a jak se jim po pár hodinách poběží ten druhý úsek, co a kdy se bude jíst. Otázek bylo nespočet, stejně tak i otázka, zda poběžíme závodně nebo na pohodu. Verdikt byl souhlasný, poběžíme na pohodu. Užijeme si to a závodní stres a tempo necháme na jindy.

Večer jsme si vyzvedly startovní číslo a startovní tašku. Navíc ještě holky dostaly od ASICSu trailové boty GEL-Trabuco 10 a oblečení. V hotelu jsme si daly čaj a při zkoumání dárků jsme čekaly na naši poslední běžkyni, která  právě zažívala adrenalinové dobrodružství ve vlaku (restart lokomotivy někde v poli). Pak jsem se ubytovaly, v noci toho moc nenaspaly a ráno hurá na start.


Startovalo se od časného rána intervalově po 10 minutách. Před naším startem v 9 hodin jsme stihly v aréně zafandit dalším týmům a pozdravit se s ostatními. Nechaly jsme si udělat diagnostiku došlapu, pár fotek a šup už na start. Nervozita byla malá, snad jen z toho, že někde zabloudíme. (malá vsuvka: na minulém závodě jsem se bála zakopnutí. A asi nemusím vůbec psát, co po startu následovalo. Proto pozor na to, co si na startu přejete/čeho se obáváte. Zákony fungují skvěle).

A je odstartováno. Ihned po startu odhazuji čip holkám a běžím do prvního úseku. Po pár set metrech první kufr. No to snad ne! :) Dívám se okolo a nikde ani praporek. Holky také neví, kudy běžet. Kontroluji v hodinkách staženou trasu a musíme se držet vlevo. Nějaká paní na nás něco křičí, ale my jí nerozumíme ani slovo. V dáli je zelený fáborek. OK, to není ta správná barva, ale běžíme dál. S holkami se smějeme tomu, že bloudíme hned po startu, když v tom jedna z nich vidí růžový fáborek v lese. Vbíháme do lesa a závod začíná.  Lesní cestička, kořeny, stoupání, šutry. Pořád to stoupá a mě težknou nohy. To bude zase závod, říkám si v duchu. S tím nachlazením žádná výhra. Běžím to celé a mírně trpím. Za to seběhy si užívám, ty miluju. Brodím se kalužemi, skáčeme přes větve, popadané stromy, skáčeme přes potok. Jupííí,  to je zábava, toto mě baví.  Jelikož je to dost technicky náročný terén, koukám pod nohy a je pro mě náročné sledovat fáborky pověšené na větvích. Koukám pod nohy dolů, koukám před sebe nahoru a pořád dokola. Už mě to prudí a chci si vyměnit fleka s těmi holkami za mnou. No dobře, nechci a běžím dál. Občas běžím podle hodinek, občas podle fáborků. Po pravdě nic pro mě, takový orienťák bych běhat nemohla....jo počkat, tam vlastně nejsou fáborky vůbec. Mluvím sama se sebou, že sledovat hodinky a fáborky, je docela dřina. Konečně jsem ven z lesa.

Po trati potkávám tým, který fandí a připomíná, že běžíme na pohodu.  Jasně, že na pohodu, vždyť mám zatavené nohy, plíce někde v krku a musím si připomínat, že běhání mě baví a fáborek je kamarád. Už jen pár kilometrů nahoru a dolů a předávám symbolickým plácnutím štafetu dál. Tenhle úsek mi nesedl a upřímně jsem ráda, že je má půlka štafety za mnou. Rychle sdělit dojmy, osvěžit se, šup do auta a přejet na další předávku. Aby jsme nebyly v časovém presu, převlékám se až na další předávce. Atmosféra je moc fajn, chvílemi mi to ani nepřipomíná závod, ale spíše pohodový sportovní den se super ženskými. Všichni si fandí, podporují a sdílí své první dojmy. Já beru na milost fáborky.

Nálada v týmu je perfektní. Jde to jak po másle a čas rychle utíká. Máme za sebou první půlku a já se chystám rozběhnout druhou polovinu závodní trasy. Dle propozic je pátý úsek téměř jen nahoru.  Protože mi první úsek vůbec nesedl, trochu se obávám toho, co přijde. Na předávce potkávám spoustu známých, povídám si s nimi a vůbec nemám čas být nervózní. A je to tu. Plácnutí a už běžím.

Pátý úsek byl boží. Trasa mě bavila celou dobu. Vyběhla jsem si všechny kopečky (v těch dispozicích vypadaly mnohem hůř), radovala se z cestiček v lese, seběhy jsem narvala, to já miluju (druhá vsuvka: já vím, že jsem o tom už psala, ale láska je láska) a už se zase těšila na další výběh. Pak přišel malý kufr. To bych nebyla já, kdybych aspoň kousek nezakufrovala. Směju se tomu a vracím se zpět na trasu. Do mého cíle mi zbývá poslední kilometr nebo dva. Na jednu stranu jsem ráda, že už za chvíli budu mít splněno a také mi je to líto, že už bude konec. V hlavě mě napadá myšlenka, jaké to asi je běžet těch 88 kilometrů sama.


Na benzince kupuju kafe, převlékám se do suchého, trochu upravit vlasy a frčíme na další předávku. Je to fofr, fandíme dál a blížíme se do cíle. Ve festivalce je již plno a živo. Spousta jídla a výborný kafe. Spousta radosti a endorfinů (testosteron nechybí).  Každý tým probíhá cílovou páskou společně. Pozoruji ostatní, jejich emoce a prožitky. Radost z ukončeného běhu, pokoření limitů a svých hranic. Jsou to holky šikovné, všechny. Blíží se náš čas a tak vybíháme naproti naší běžkyni. S radostí ji vítáme a společně probíháme cílem v čase 8 hodin a 25 minut. Následuje radost, focení, objetí a další kafe.

Doběhly jsme na krásném 11. místě z celkových 124 týmů. O to víc překvapivý výsledek to je, protože závodní ambice jsme neměly. Tento závod jsme si chtěly především užít, zaběhnout si trasy na pohodu, pokochat se nádhernou přírodou a užít si ten povznášející pocit z pohybu. Poznat se, pokecat s ostatními, užít si pohodovou atmosféru a to se určitě povedlo. 

Velké děkuji patří ASICS, který nám umožnil tento závod běžet a daroval holkám krásné oblečení a boty. Já děkuji holkám, že do toho se mnou šly a byly skvělé. A také děkuji bosskám organizátorkám, které již po sedmé tuto štafetu zorganizovaly a staraly se o pohodový průběh celé akce a všem zúčastněným, kteří tomuto závodu vytvořili pěknou atmosféru.

Vaše,

Vlaďka


#VeZdravemTeleZdravyDuch

#SoundMindSoundBody

#LiveUplifted

A jak to vypadalo? Podívejte se zde:

autor
portrait

Vladislava Tesařová

Nákupčí z Uničov

Věková skupina: 40-45
Klub: ASICSFrontRunner CZ
Trenér: Jiří Kalus

Mé disciplíny
Triatlon Půlmaraton Terénní běh Dálkový terénní běh (ultra trail) Ultramaraton horské běhání

Další blogy