Běžecké sny se mohou měnit stejně často jako běžecké tenisky. Uběhneš prvních pět kilometrů a máš z toho radost. A když uběhneš pět, dáš i deset. Pak půlku a později celý maraton. Zkoušíš nové věci, OCR, vylepšit PB na pětku, ale pořád to není ono. Tam někde v srdci tě to táhne do hor a dálek. Přišel čas na ULTRA. Většina z nás se tam dostane. Někdo to chce jen zkusit a pokořit svou komfortní zónu, někdo chce mít splněno a jde dál. Někdo má rád přírodu a hory. Každý to máme jinak.

Vždy se mi líbilo běhat po horách nebo polňačkách někde mimo město a davy lidí. Když na mě před Vánoci vyskočila reklama na Lavaredo Ultratrail a fotka z Tre Cime, bylo jasno. Hned. O tom ani člověk nemusí přemýšlet. Jednoduše víš, kam tě to táhne. Na tom místě jsem chtěla být. Provedla jsem preregistraci a začala jsemna tento závod trénovat. Měla jsem fůru času, jelikož jsem nepočítala s tím, že mě vylosují hned napoprvé. O takové závody je velký zájem, tudíž se losuje startovní pole a pokud tě nevylosují čtyři roky po sobě, ten další rok máš registraci jistou. O to větší překvapení bylo, když mě vylosovali hned napoprvé a mě zbývalo asi šest měsíců tréninku.

Ultra trail v Cortině byl můj áčkový letošní závod.  Byl to můj vysněný závod – běhat v Dolomitech v nádherné přírodě, kochat se a zároveň zdolat místní terén, byl sen.

Před odjezdem dostala Tara sedmou nemoc a my jsme málem neodjeli.  Sen se pomalu začal mlžit. Naštěstí se její stav zlepšil a všichni jsme odjeli do Itálie jen s jednodenním zpožděním. Ubytovali jsme se v Auronzu v apartmánu Ajarnola a do Cortiny jsme se vydali ve čtvrtek pro startovní číslo a na dětský závod.  Město bylo plné běžců a všichni se už těšili do hor. Na večeři jsem si dala lasagne plné karbohydrátů a už zbývalo se jen dobře vyspat. Ráno nebyl čas ani být nervózní. Spacifikovat dítě, vše zabalit, dobře zaparkovat a hurá na start. Tam už vše žilo. Zařadila jsem se na konec startovního pole, zkontrolovala tkaničky a užívala si atmosféru.

Dala jsem to, dokázala jsem se postavit na start. Pro mě už toto bylo vítězství. Najít odvahu, věřit si, jít si za tím a věřit, že to jednoho dne bude možné. To mi v tu chvíli běželo hlavou. Otáčela jsem hlavou a hledala manžela s Tarou, ale fanoušků tam bylo příliš.  Když vyhlašovali elitu, došlo mi, na jakém startu úžasného závodu stojím, s těmi nejlepšími ultraběžci, z více jak 75 zemí světa, před nádhernou a těžkou trasou Dolomit, před náročným stoupáním a technickým klesáním. V tu chvilku jsem zamáčkla slzu v oku a  naštěstí se už odpočítával start.

Je to tu. Užij si to. To je to, co tě baví.

Startovní koridor se pomalu rozbíhá. Po prvních kilometrech na asfaltu se za Cortinou začíná trasa pěkně klikatit a stoupat. Spousta běžců přechází do chůze. Říkám si: asi pozvolný start a epický finish! Nechci přepálit začátek a jdu tedy s nimi. Jenže je to pomalé, mě to nedá a zase běžím.  Počasí přeje, slunce je schované za mraky a zatím neprší. Lesní cesta se začíná měnit ve štěrkovitou a kamenitou.  Také ten kopec se nějak naklonil a běžet mi už nejde. A tak se to nějak střídá celou trasu. Když to šlo, tak jsem běžela, když to nešlo, bylo pro mě efektivnější ten kopec vyšlapat. Největší trápení byly pro mě kameny. Stále se musím koukat pod nohy a pro kochání musím zpomalit nebo i zastavit. Ze začátku párkrát vytáhnu mobil a snažím se fotit, ale během chvilky mě předchází asi 20 závodníků. Mobil vytáhnu ještě párkrát a pak se na to už vykašlu. Však ať si sem každý zajede. Je tu nádherně.

Předbíhám běžce a vidím, že na mě koukne. V tu chvíli zakopne a letí na zem…další ponaučení pro mě. Když je těžký terén, na nikoho nečum a dívej se pod nohy nebo dopadneš stejně. Borec se zvedá a je OK. Uf, ale mě je z toho nějak divně ještě několik kilometrů.  Pak už je mi divně od žaludku a na jeho pád zapomínám. Jsme po první občerstvovačce na Malga Travenanzes, kde u horské salaše je jen voda v dřevěném korytu a dobrovolník nabírá vodu ještě do plechového kýblu. Krávy nikde nevidím. Je to tu samý běžec. Ta horská voda je úžasná a je mi jedno z čeho ji piju.

Další dlouhé stoupání na Forcella Col dei Bos (2 559 m.n m.) a  následné prudké klesání do Col Gallina, kde na 23.km je první občerstvovačka i s jídlem. Z dálky jde slyšet rámus a burácení fanoušků. Atmosféra je tu úžasná.  Každý ti fandí, jako by tě znal osobně. I podél trati je spousta fanoušků a dobrovolníků. Přes tekoucí koryto v kanonu nám pomáhají dobrovolníci, abychom neuklouzli.  Zase nás čeká další stoupání a přes Pian dei Menis jsme cca na 26 km na Rifugio Averau (2 418 m. n m.). Potkávám Peťu Nováka  a chvilku se ho držím. Jenže on jede to svoje a má komfortní zóna je pomalejší, takže mi za chvíli utekl.  Pořád se bojím, že mi dojde a běžím opatrně. No nic, dávám do sebe další dětskou výživu a přemýšlím, jestli ten gel by nebyl lepší.

Nakonec nenajdu odvahu a na další občerstvovačku vydržím na cole a banánech. Občas se usmát na fotografa, zanadávat v kopcích na slunce, které se objevilo nahoře a je horko jako prase. Na Paso Gau znovu potkávám Peťu a povídá mi o nějakých zažívacích problémech.  Trochu se uklidním, že v tom zažívacím problému nejsem sama a přemýšlím, jaké bakterie byly v tom dřevěnému korytu.  Těmi to asi nebude a dávám sama sobě úkol do příště to jídlo/gely vychytat. Přes Forcella Giau a Ambrizzola sbíháme k poslední občerstvovačce u jezera Croda da Lago.  Hltám colu, vysypu šutry z boty, složím hůlky a těsím se do 10 kilometrového seběhu. Seběhy mám ráda. Jenže tady mi to neběží. Sklon je nějaký prudký a šutry nestabilní jak můj žaludek. Běžím pomalu a stále ve svém tempíčku. Nic mě už nemůže rozhodit. I kdybych to měla dojít, tak jsem v cíli. Po pár kilometrech seběhu vidím Cortinu a je to ještě pěkná štreka, ale mě to nevadí. Běžím a těším se do cíle.

FInish.

Je to tady. Probíhám cílovou bránou.  Emoce nějaké rozhozené. Trochu mě mrzí, že už je konec. Sedím na patníku a soukám do sebe jablko, housku a kolu. Nohy bolí jak čert a mě to teprve začíná docházet. 

Bylo to skvělý.

Ty výhledy.

Ta urputná stoupání.

Dokázala jsem to.

Užila jsem si to.

A MOHLO TO BÝT DELŠÍ.

Žádný šílený závodní tempo, jen radost z běhu v krásných Dolomitech. Zvedám se a jdeme na kafe. Nohy jsou už v cajku. Užíváme si Itálii a snad brzy zase vyjedeme na nějaký ten rodinný víkend (rozuměj: nějaký pěkný ULTRA závod). Právě se zrodila nová vášeň a láska a potřeba a štěstí…budu sbírat ITRA body….ne pro jejich hodnotu, ale pro ty zážitky. Hory jsou boží a ULTRA je kousek mého nového já.

Vaše Vlaďka,

#LiveUplifted 

#SoundMindSoundBody
#LUT2022

Mé trailové botky ASICS GEL-Trabuco 10

autor
portrait

Vladislava Tesařová

Nákupčí z Uničov

Věková skupina: 40-45
Klub: ASICSFrontRunner CZ
Trenér: Jiří Kalus

Mé disciplíny
Ultramaraton Terénní běh Dálkový terénní běh (ultra trail) horské běhání Triatlon Půlmaraton

Další blogy