UTMB2025-nejprestižnějšítrailovýzávod

Během dne se mi běželo dobře, do kopců jsem volila strategii jít na pohodu a z kopců to narvat. Na vrcholcích praží Slunce a stále fouká vítr, pořád se různě převlékám a už mě to otravuje. Také se začal ozývat žaludek a nejsem schopná nic jíst ani pít. Vláčím se jak zombie a počítám minuty, zda stihnu do další občerstvovačky cut-off time a zda stihnu doběh do Chamonix.  V mysli mám jedinou motivaci, stihnout letadlo z Ženevy ve 20:40, protože Tarinka jde druhý den do první třídy. Po trati vidím spoustu unavených běžců, někteří to vzdávají a stříhají jim BIB. Má strategie je nepřemýšlet na celkovým objemem kilometrů. V hodinkách mám nastavenou vždy vzdálenost mezi jednotlivými občerstvovačkami a tím se držím. Zvládnout krok pro kroku, nezastavovat a hlavně pokračovat. Do Švýcarska vbíhám opět za tmy. Je to má druhá noc a jsem už hodně unavená. Zajímavé je, že už necítím bolest jako v první půlce závodu, kdy jsem cítila bolest zad, šíje a rukou. Pokračuji ve stoupání do kopců a přichází vědomé halucinace. Vidím lidi, zvířata a Tarinčeny hračky, slyším mňoukat kočku. Halucinace se opakují, ale naštěstí mě moc nestraší. Tělo je unavené čím dál více, víčka se zavírají a ani silou vůle není možné nechat oči otevřené. Několikrát si musím lehnout, ať už na mokré kamení, mokrou trávu, přesně tam, kde mě tělo dál již nedovolí jít. Ležím 10 minut a takový odpočinek je jak 3 redbuly, oči jsou odpočaté a já můžu pokračovat. Nicméně výstupy do kopců mi berou hodně sil, ty seběhy fakt musím naprat, cut-off timy mě stále straší. Z Champex – Lac chválím perfektní kamennou cestu s barevnými kamínky. To se mi tak líbí, že si i barevné kameny fotím, abych po závodě zjistila, že to byla opět halucinace. Ve švýcarském Trient jdu za lékaři a žádám něco na žaludek. Naštěstí dostanu pilulku pod jazyk a v minutě mi je dobře, konečně můžu jíst. Ale jsem opatrná. Jím pouze na občerstvovačkách a v pohybu raději ne. Na posledních cca 10 kilometrů potkávám krajana a do cíle nám to uteče rychleji než jsme chtěli. Je to tady, kovový most a finální proběhnutí Chamonix až do centra, kde na každého finishera čeká zasloužená atmosféra a cílová rovinka po modrém koberci.

Probíhám cílem pod obloukem, udělá se pár fotek a já kontroluji čas. Rychle si vyzvednu věci, hodím sprchu a hned jedeme do Ženevy. Letadlo jsem stihla, Tarinku odvézt do 1. třídy také. Mé tělo je unavené a pořád to dospávám. A pocity? Jsem šťastná, že jsem se mohla této trasy UTMB zúčastnit a také ji dokončit. Víc zatím necítím. Ale fakt jsem happy.