
Na start přicházím cca 2 hodiny předem, sedám na chodník a držím si své místo. Atmosféra s blížící se hodinou 17:45 je silnější a nejednomu běžci vrhne do očí slzy. Proběhnutím oblouku závod začíná. Tímto ze mě spadla nervozita, která se mě držela poslední dny. Běžím přeplněným městem, všude jsou fanoušci, kteří vytvořili neskutečnou atmosféru. I běžci se smějí a nálada je perfektní. Cca po 2 km přichází první slejvák a i přesto, že mám nepromok bundu, jsem úplně durch. Naštěstí teploty v údolí jsou ok, tak jen běžím dál. Po trati jsou stále fanoušci a nás to nutí běžet. Nejsilnější atmosféra je v Saint Gervais. Všude hudba, světla, fandění. Potkávám první známé a žádám o pomoc s číslem. To se mi nakonec utrhlo a po celý závod jsem ho měla schované v předním opasku, a díky tomu nemám žádné fotky. Nevadí, mám vzpomínky. Poté nás čekal první brodek a přiběhnutí do Contamines. Po světelném tunelu v Notre Dame vybíháme z civilizace do hor. Stmívá se a s rostoucími výškovými metry klesá teplota a zvedá se vítr. Nasazuji obyčejnou pláštěnku a jsem fakt vděčná, že ji mám. Ta mě zachránila. Výstup na první kopec Col du Bomhomme trvá dlouho a vzal mi hodně sil, stále prší a organizátoři kontrolují a žádají povinně rukavice. Jenže prší, fouká a já nechci mít mokro, takže nasazuji igelitové sáčky na ruce a upevňuje je gumičkami do vlasů. Ano, předpověď jsem kontrolovala a jsem nachystaná. Mít rukavice, mám je buď durch nebo s igelitem by mi bylo horko. Organizátorka můj pláštěnkový outfit chválí a já pokračuji dál. Po 50 km nás čeká výstup na druhý kopec a organizátoři mění kvůli počasí trať. Bezpečnost je na prvním místě, na samotný vrchol nestoupáme a obcházíme ho bokem. I tak nahoře panují zimní podmínky, padá sníh a fučí. Těšila jsem se na seběhy, ale ani na jednom z těchto dvou kopců to nešlo. Běžci padají jak figurky, někdo je celý od bláta, někdo se třepe zimou a všichni chtějí být co nejdříve na občerstvovačce Lac Combal a stihnout cut off time. Je ráno a jsem na 70. km, do Courmayer to mám už jen 12 km atěším se na teplé jídlo a krátký spánek. Konečně se mi už podaří i rozběhnout z kopce. Při seběhu z francouzské strany do Itálie nás vítají s těstovinami. V Courmayer mám drop bag (tašku s věcmi), kde si vyměním oblečením, opět navazelínuji chodidla a chvilku si odpočinu. Spánek nestíhám, cut off time je přísný. Z tohoto místa již trasa kopíruje trasu CCC (co značí prvním písmenka měst, kterými vede: Courmayer – Champex-Lac – Chamonix), kterou jsem běžela loni.

Během dne se mi běželo dobře, do kopců jsem volila strategii jít na pohodu a z kopců to narvat. Na vrcholcích praží Slunce a stále fouká vítr, pořád se různě převlékám a už mě to otravuje. Také se začal ozývat žaludek a nejsem schopná nic jíst ani pít. Vláčím se jak zombie a počítám minuty, zda stihnu do další občerstvovačky cut-off time a zda stihnu doběh do Chamonix. V mysli mám jedinou motivaci, stihnout letadlo z Ženevy ve 20:40, protože Tarinka jde druhý den do první třídy. Po trati vidím spoustu unavených běžců, někteří to vzdávají a stříhají jim BIB. Má strategie je nepřemýšlet na celkovým objemem kilometrů. V hodinkách mám nastavenou vždy vzdálenost mezi jednotlivými občerstvovačkami a tím se držím. Zvládnout krok pro kroku, nezastavovat a hlavně pokračovat. Do Švýcarska vbíhám opět za tmy. Je to má druhá noc a jsem už hodně unavená. Zajímavé je, že už necítím bolest jako v první půlce závodu, kdy jsem cítila bolest zad, šíje a rukou. Pokračuji ve stoupání do kopců a přichází vědomé halucinace. Vidím lidi, zvířata a Tarinčeny hračky, slyším mňoukat kočku. Halucinace se opakují, ale naštěstí mě moc nestraší. Tělo je unavené čím dál více, víčka se zavírají a ani silou vůle není možné nechat oči otevřené. Několikrát si musím lehnout, ať už na mokré kamení, mokrou trávu, přesně tam, kde mě tělo dál již nedovolí jít. Ležím 10 minut a takový odpočinek je jak 3 redbuly, oči jsou odpočaté a já můžu pokračovat. Nicméně výstupy do kopců mi berou hodně sil, ty seběhy fakt musím naprat, cut-off timy mě stále straší. Z Champex – Lac chválím perfektní kamennou cestu s barevnými kamínky. To se mi tak líbí, že si i barevné kameny fotím, abych po závodě zjistila, že to byla opět halucinace. Ve švýcarském Trient jdu za lékaři a žádám něco na žaludek. Naštěstí dostanu pilulku pod jazyk a v minutě mi je dobře, konečně můžu jíst. Ale jsem opatrná. Jím pouze na občerstvovačkách a v pohybu raději ne. Na posledních cca 10 kilometrů potkávám krajana a do cíle nám to uteče rychleji než jsme chtěli. Je to tady, kovový most a finální proběhnutí Chamonix až do centra, kde na každého finishera čeká zasloužená atmosféra a cílová rovinka po modrém koberci.


Probíhám cílem pod obloukem, udělá se pár fotek a já kontroluji čas. Rychle si vyzvednu věci, hodím sprchu a hned jedeme do Ženevy. Letadlo jsem stihla, Tarinku odvézt do 1. třídy také. Mé tělo je unavené a pořád to dospávám. A pocity? Jsem šťastná, že jsem se mohla této trasy UTMB zúčastnit a také ji dokončit. Víc zatím necítím. Ale fakt jsem happy.